Velikonoční zamyšlení 2010

„Prvního dne v týdnu časně ráno přišly ženy ke hrobu a nesly vonné oleje, které si připravily. Nalezly kámen od hrobu odvalený, a když vešly, tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklo­pily oči k zemi. Muži jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát." Vzpomněly si na ta jeho slova, vrátily se od hrobu a ozná­mily to všechno jedenácti (učedníkům) a všem ostatním. Byly to Marie Magdalská, Jana a Marie, matka Jakubova; a ještě i některé jiné, které byly s nimi, to všechno povědě­ly apoštolům. Těm ta slova připadala jako plané řeči a ne­věřili jim. Petr se však zvedl a běžel k hrobu. Naklonil se dovnitř a viděl jen pruhy plátna. Vrátil se plný údivu nad tím, co se stalo."
Lk 24, 1-12

Jen přišly o Ježíšovu přítomnost a už za ním pospíchaly, jak jen to bylo možné: hned prvního dne v týdnu, a to časně ráno. Představa našeho současného prvního dne v týdnu, neboli pondělí, kdy bychom měli časně vstávat a ubírat se do práce, není pro nikoho z nás zrovna příjemná. Na ženy z úryvku jistě čekaly jejich jiné běžné denní povinnosti, ale jako první věc, kterou chtěly uskutečnit, bylo jít za Ježíšem a jemu jako prvnímu posloužit. Jak by vypadal náš den, nebo týden, nebo důležitá činnost, nebo plán, ve kterém bychom se hned na začátku setkali s Ježíšem, a s Ním to vše zahájili?

Ženy si na setkání připravily své dary: vonné oleje. Je patrné, že měly svou jasnou představu, jak toto jejich setkání s Ježíšem toho rána bude vypadat. Že mu budou moci posloužit v těch posledních věcech člověka, a tak se na to patřičně připravily. Jistě do toho neinvestovaly pouze svůj čas a energii, ale také prostředky, aby mohly vonné oleje připravit. Jejich plán byl z lidského pohledu a uvažování jasný, prostý a pochopitelný. Vše by jim bývalo vyšlo, pokud by Ježíš byl jen obyčejným člověkem. On ovšem byl a také stále je Bohem, a tak jakýkoliv náš plán s Ním nebo pro Něho, u kterého máme svou představu, jak se bude vyvíjet, či jaký bude mít výsledek, se určitě nebude odvíjet podle nás. Nýbrž podle Jeho plánu. S tímto faktem musíme vždy počítat. Plánovat s Bohem znamená být připraven vyrazit na cestu, ale nemít svou představu, jak to celé dopadne. Tímto se svěřujeme do Boží vůle a nabízíme mu sami sebe jako prostředek k uskutečňování Jeho díla spásy.

Zajímavým aspektem uvažování a počínání žen jdoucích ke hrobu, je bezesporu fakt, že se k němu vydaly samy, i když byl uzavřen kamenem. I přes tuto očividnou překážku, o které musely vědět, se k hrobu vydávají, možná se slepou důvěrou, že samy kámen zvládnou nebo někoho na místě najdou a přemluví k jeho odstranění, nebo vůbec nad tím nepřemýšlely a ve svém zápalu po Ježíšovi tento kámen vlastně pro ně žádnou překážkou není. A kdyby Ježíš byl jen člověkem, jistě by pak bezradně seděly před uzavřeným hrobem anebo se snažily pohnout s kamenem, který by byl nad jejich síly. Ale opět se ukazuje, co to znamená ve skutečnosti rozhodnout se pro Boha, dát ho na první místo a vyrazit po cestě za ním. Námi viděné překážky se mohou stát bezpředmětnými nebo úplně zmizí ve chvíli, kdy k nim dorazíme.

Ženy místo překážky nacházejí na místě především prázdný hrob. Něco, s čím ve svých představách vůbec nepočítaly. Výsledek jejich plánu a celého počínání je nyní úplně v troskách. Nemohou dokončit svou misi, se kterou se za Ježíšem vydaly, a kterou dle svého nejlepšího svědomí a vědomí naplánovaly. Bůh je ovšem nepřestává překvapovat. I když z jejich pohledu je cíl mise ztracen a neuskutečněn, dostává jejich mise zcela jiný rozměr a poslání. A to díky dvěma „živým" mužům, kteří se u žen objevují místo těla mrtvého Ježíše. Tito muži jim kladou zajímavou otázku, která má ženy přimět k zamyšlení: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?" A ihned po otázce pokračují muži s odpovědí: „Není tady. Byl vzkříšen." Toto stvrzují následnou výzvou k ženám: „Vzpomeňte si." Toto připomenutí si Ježíšových slov nebo slov Písma je nezbytnou podmínkou k tomu, abychom mohli spatřit a poznat Vzkříšeného.  Tito živí mužové pro nás mohou být lidmi, které na svých cestách za Kristem potkáváme, ať už jak se říká náhodou anebo s vírou, že nám je do cesty posílá Bůh. Tito lidé nás mohou ovlivnit, inspirovat, pomoci nám alespoň částečně pochopit to nepochopitelné co Bůh s naším životem a naší cestou k Němu zamýšlí.

Nebojme se tedy, stejně jako ženy spěchající ke hrobu s vonnými oleji, investovat do Ježíše a dávat ho na přední místo svých dnů, svého počínání a svých plánů. Nebojme se rovněž překážek, které na cestě za Ním, na cestě našeho vlastního kříže, můžeme vidět ještě dříve než na ni vyrazíme, jako se ženy nebály kamene, který uzavíral jejich přístup ke Kristu. Vždyť překážka už vůbec nemusí existovat ve chvíli, kdy k ní dorazíme, ale místo ní nás tam může čekat jiné překvapení, jako u žen, u kterých se místo překážky objevili živí muži v oslnivě bílém rouchu. Ti z jejich „truchlícího průvodu" učinili takřka „radostný běh" o rozdělení se nalezeného poznání, které se pak šíří, posiluje a motivuje ostatní. Nebojme se a neodmítejme rovněž vlastní námahu za poznáním toho, čemu na své životní cestě nerozumíme, a hledejme odpovědi také v Ježíšových slovech, v Písmu, v tom jednom z pramenů naší víry, který máme k dispozici na dosah ruky. Pak, stejně jako Petr, který se vrátil od prázdného hrobu s poznáním „Vzkříšeného", budeme jistě plní údivu nad tím, co se děje v našem životě.